Na skok do lékárny aneb Když si lékárnice na mateřské potřebuje odpočinout

Včera jsem se po více jak dvou letech vrátila zpátky do práce. Ne tedy ještě na plný úvazek, spíš jen na občasnou výpomoc, ale nervózní jsem byla úplně stejně, jako když jsem nastupovala do práce poprvé i po mateřské s Amálkou.

Když jsem se po první mateřské vracela zpět do lékárny, Amálce byly 2 roky. Tenkrát jsem cítila, že potřebuji nějakou změnu. I když jsem si ten čas, který jsme s Amálkou měly jenom samy pro sebe, užívala, cítila jsem se doma taková profesně nevyužitá. Hodně jsem se těšila, až si zase stoupnu za táru a budu moci dál předávat svoje rady a zkušenosti. Sama sobě jsem potřebovala dokázat, že moje schopnosti se neokleštily jen na vaření dvou teplých jídel denně nebo stavění excelentních hradů a bábovek z písku. Chtěla jsem se dál realizovat a samozřejmě v neposlední řadě jsem chtěla přispět do rodinného rozpočtu.

Samozřejmě jsem si uvědomovala, že adaptace na školku u tak malého dítěte nebude ze dne na den. Chtěla jsem to udělat šetrně, pozvolna tak, aby si postupně zvykla na paní učitelky, na nový režim, na kolektiv dětí. Věřila jsem, že jí těch pár hodin beze mě neublíží, ba naopak, že jí kolektiv prospěje. Nejprve jsem chodila do práce jen vypomáhat a Amálka byla ve školce 2-3x do týdne jen na dopoledne, tedy 3-4 hodiny.

Mateřský instinkt ke mě mluvil jasně…

Její nástup do zařízení proběhl nad naše očekávání skvěle. Nové prostředí ji zaujalo. Byla tolik zaměstnaná objevováním a prozkoumáváním nových hraček, že si ani nevšimla, že jsme asi po 20 minutách odešli. Byla jsem šťastná, že to tak dobře zvládla a myslela si, že máme vyhráno.

Opak byl ale pravdou, další dny bylo loučení provázené srdcervoucím pláčem. Držela mě pevně kolem krku a já hluboko ve svém srdci cítila, že dělám něco, co není správné. Cítila jsem v tu chvíli, jak moc mě potřebuje, a já nechtěla odejít. Vždyť nám spolu doma bylo krásně. Chtěla jsem všechno vrátit zpátky a odnést si svojí malou holčičku domů. Učitelky mě přesvědčovaly, že je to normální reakce a že to takhle mají všechny děti. Že to k tomu zkrátka patří. Ujišťovaly mě, že postupně se to zlepší.

Touhu po změně vystřídaly výčitky

Chtěla jsem jim věřit a tak jsme vytrvali. Postupem času se to opravdu zlepšilo, pláč při loučení už se nekonal a chození do školky se stalo rutinou. Já jsem nastoupila do práce na zkrácený úvazek a všichni jsme se postupně zajížděli do nového režimu.

Po pár týdnech v práci ale moje nadšení ze seberealizace opadlo. Únik od stereotypu se stal vlastně novým stereotypem a já si při každém vyprovázení dcerky do školky vyčítala, že jsme ji tam dali tak brzy. Ten společný čas strávený na procházkách, pískovištích a dětských hřištích, který byl pro mě dříve všední, mi najednou začal hrozně chybět. Stejně tak i odpolední šlofíček, který jsme si vždycky dopřávaly po obědě. Zařekla jsem se, že naše další dítě dáme do školky nejdříve ve třech letech. Psal se rok 2017.

Druhé těhotenství jako nová životní kapitola

V roce 2019 jsem podruhé otěhotněla. Těhotenství ale neprobíhalo úplně bez problémů a já odešla už ve čtvrtém měsíci na rizikové těhotenství. Naštěstí klid domova a dostatek odpočinku mi prospěl a já si mohla těhotenství a těšení se na miminko naplno užívat. Našla jsem si přivýdělek z domova, kde jsem mohla uplatňovat svoje znalosti z oboru, a cítila jsem se naplněná. Měla jsem čas věnovat se Amálce a připadalo mi, jako bych jí tím vracela ten čas, o který jsme se brzkým nástupem do školky připraviliy.

V dubnu 2020 se nám narodil Oskar. Všechno bylo úplně jiné, než poprvé. Byl neskutečně klidné a hodné miminko, usínal sám v postýlce nebo hned po položení do kočárku. V noci se sice budil po 3 hodinách, ale skoro neplakal, jen se přihlásil o svou dávku mléka a po kojení zase klidně usnul.

Byla jsem šťastná. Užívala jsem si mateřství úplně jinak než s prvním dítětem. Byla jsem sebejistější, klidnější, a když občas Oskárek plakal, dokázala jsem to s klidem řešit, aniž bych si hned připadala jako neschopná matka. Byla jsem tak nějak víc napojená a věděla, co je potřeba udělat, aby bylo miminko spokojené. Amálka se do péče o brášku ráda zapojovala a všechno krásně a v poklidu plynulo.

Dostavěli jsme dům a přestěhovali se. Amálka v září nastoupila do školy. Ani jsme se nenadáli a Oskárkovi budou za pár měsíců dva roky. Stejně jako bylo Amálce, když nastupovala do školky.

Ten společný čas už nám nikdy nikdo nevezme

Sedím a koukám na děti, jak si hrají…V pátek jsem byla poprvé v práci. Poprvé po více než dvou letech. Jsem ve stejné situaci jako tenkrát, přesto je to ale teď v něčem jiné. Oskárka nedávám do školky, ale hlídá ho babička. Do práce chodím zatím jen na výpomoc 1x týdně na 6 hodin. Neumím si představit, že by stejně jako Amálka měl nastoupit do školky už teď.

Mám trochu výčitky, že si tím Amálka musela projít, abych si uvědomila, že to bylo špatně. Chci dodržet, co jsem si před lety předsevzala: Natrvalo nastoupím nejdříve, až mu budou 3 roky. Do té doby si budeme užívat společný čas, který nám už nikdy nikdo nevezme.

Teď jsme všichni spokojení. Oskárek si užije společný čas s babičkou, babička se potěší s vnoučaty. Já si pozvolna osvěžím všechno, co jsem za roky na mateřské zapomněla a budu mít dobrý pocit, že dělám něco navíc.

A tak budu nějakou dobu jednou za čas na chvíli unikat ze světa autíček, traktorů, vláčků a pastelek, do světa bílých plášťů a rozmanitých krabiček, kde příjemně voní kafr, abych se s dobrým pocitem mohla večer vracet domů a vědět, že další dny budeme mít zase jenom sami pro sebe.